Slovo redakce       . . . . . . . . . Inzeráty+vzkazy       . . . . . . . .
Přežil by,...      . . . . . . . . . . .
Film-Trosečník     . . . . . . . . .
Ekologie-Globe     . . . . . . . . .
Anglická stránka     . . . . . . . .
Poezie     . . . . . . . . . . . . . . .
Kvíz     . . . . . . . . . . . . . . . . .
Životní styl     . . . . . . . . . . . .
Příběh: Orfeus    . . . . . . . . . .
Počítače-Rychlý blbec    . . . . .
Anketa-Maturita    . . . . . . . . .
Baldur's Gate 2 - recenze    . .
Vzkazy pro paní ředitelku    . . .
Osud nebo život    . . . . . . . . .
Komiks-Psí život    . . . . . . . . .
Citáty, vzkazy

Slovo redakce

Toto číslo časopisu bylo napsáno, zpracováno na počítači ovšem nikdy nevyšlo v tištěné podobě. Možná za to mohou maturity bývalého šéfredaktora, možná něco úplně jiného. Proto po necelém roce čekání vydáváme toto číslo alespoň v elektronické podobě - práce mnoha studentů tak nepřijde nazmar.

Třeba toto rozhodnutí zveřejnit pomůže k vydání dalších čísel - věříme že již i v klasické podobě.

prosinec 2001, správce Web stránek

Inzeráty a vzkazy

Milý pane profesore,

Na Vaše přání vám posílám tento dopis. Přeji si, abyste mi dal na vysvědčení za 1, z důvodů potřebného průměru, nebo bude "buchec."

Děkuji.

anonym

Vlastní tvorba

P. Kolář

Přežil by, kdyby Země nebyla kulatá ...
( ... a nebo kdyby utekl )

Psal se rok 481 př. Kr. Peršané pod velením krále Xerxese táhnou na Řecko. Není divu. Báli se demokracie. Perským králům voněla spíše neomezená vláda. Atény se dohodly s Leonídasem, že vytvoří tábor a budou se bránit výboji Peršanů. A až budou vysíleni, zaútočí a překvapení Peršané budou pobiti. Tábor měl být u Thermopyl. Zdroj to tak aspoň naznačoval, že by vojáci měli přejít přes soutěsku. Vojáci tedy odešli a Atény byly přesvědčeny, že se spartskými spojenci to vyhrají, ale osud byl jiný.

Médias spěchal ulicemi na Agoru. (malé náměstí-pozn. red.) Proslov tam měl Thémistoklés o Peršanech. Byla velmi přiostřená doba a nové informace nebo názory často varovaly lidi, a také je zachraňovaly před smrtí. Mladý filozof měl také své názory, ale spíše se nechával ovlivňovat. Dorazil na náměstí pozdě. Naštěstí se zde nalézal jeho kamarád Ládios. Trvalo to pěknou chvíli, než se dav rozplynul, ale nakonec se stejně potkali. Médias se hned ptal na podrobnosti. "Řeknu Ti, Thémistoklés moc nevěří tomu, že bychom vyhráli bitvu," odpovídal nadšený vlastenec.

"Je to pesimista," prohlásil Médias. "Jdeš dnes na výklad Krémistratóse?" optal se Ládiose. Filozof zakýval hlavou. Práce s ostatními mistry je zajímavá. Názory na fyziku, matematiku, zeměpis a astronomii byly rozdílné. Ale s každým novým nápadem jako by rostla moudrost učenců a stále blíže k pravdě, i když si to neuvědomovali. Dnes Krémistratos měl výklad, že Země nemusí mít pevná ohraničení, jelikož měl domněnku o nerovnosti Země. "Jak to můžeš dokázat ?!" měl na něj dotaz jeden z učenců.

Médias nemohl pochopit, jak na něco takového se může filozof ptát. "Mojí milí," začal odpovídat. "Jistě jste někdy byli u moře. A také jste jistě viděli, jak obchodní loď vyjela jednou z přístavu. Jestli jste někdy také dobře pozorovali tu loďku, tak máte určitě představu o čem mluvím." Mezi žáky to jen zašumělo, ale nikdo neměl ani potuchy, o čem mluví. "Ach vy nevzdělaní. Uvědomte si, že svět je celé tajemství a k objevení alespoň jedné stačí si všimnout jen i té nejmenší maličkosti. Zato máte domácí úkol, zjistit, co se děje, když se loď vzdaluje od přístaviště. Máte volno."

Leonídas šel se svým kamarádem. Už se stmívalo a vítr začal být neobyčejně chladný. "O čem přemýšlíš?" zeptal se Leonídas svého společníka. "Zlé mám tušení o tom, že bychom bitvu prohráli." "Já nevím, co se s tebou děje, tobě hned připadá, jako by vše mělo být odsouzeno k záhubě," mu vyčítal. Neodpověděl, přemýšlel dále. Leonídas se s ním rozloučil. Médias byl jak zaražený a ani se nerozloučil. "Tomu já říkám pravý filozof," broukal si pro sebe Leonídas a pokračoval směrem k domovu. Cesta byla prašná a tma zahalila většinu toho, co vidíme ve dne. Konečně doma. Dvůr byl prázdný až na pár zvířat. Otec ještě doma nebyl. Ale zato měl hrozný hlad. V kuchyni na něj čekala obvyklá placka z ječné mouky. A k tomu cibule a ryby. "Zase mi bude špatně, ale co dám za kus jídla."
V noci ani nebyl chvilku v klidu. Ne tak po tom jídle, jak po svém zamyšleném kamarádovi. Stále přemýšlel.
Druhý den ráno, když vyšel Leonídas z domu viděl něco neuvěřitelného. Lidé doslova pobíhali sem tam jako splašená zvěř. Nemohl ani pochopit, co se děje. Rozběhl se, zastavil nějakého muže. "Co se děje?" zeptal se neznámého.

"Hrůza, zrada, prohráli jsme bitvu. Jdou po nás!!!" křičel zděšeně a utekl. Teď si uvědomil, že se nikomu nedá věřit, ani těm nejlepším. Nevěděl proč, ale měl jistotu, že má jít k přístavišti. Na agoře by se stejně nic moc nového nedozvěděl. Spěchal ulicemi směr přístaviště a sandále ho tlačily do nohy. Minul městské hradby a běžel k Piree. Měl štěstí, ženy a děti odpluly směrem k Salamíně a loď pro muže směřovala do Argolisu. Nebyla zrovna pohledná. "Dobrý muži, tenhle vrak odplouvá jako první pro muže?" zeptal se. "Ano, a také jako poslední a neříkejte jí vrak," na to asi majitel.

Pochopil. Médiův názor se nezměnil. Byl to velký vlastenec. Určitě teď budou bránit Akropolis. Ale třeba si to rozmyslel. "Rychle, musíme odplouvat. Už tady budou, a ti nemají zrovna dobrou náladu." Naposledy se ohlédl, jestli už alespoň neběží. Ne. Vybral si raději smrti a bránil svaté území. Může také ještě utéct. Loď už vyjela z přístaviště a bylo vidět něco strašného. Peršané dorazili a pro Médiase nebyla cesta zpět. Leonídas sklopil hlavu a začal plakat.

Na Akropolisu se dělo něco docela jiného. Peršané mezitím vypalovali město. Médias pozoroval, jak z přístaviště odplouvá loď. Zprvu tomu nevěnoval pozornost. Ale všiml si, jak mizí za obzorem. Jako by se potápěla, ale nekouří se z ní. Není ani zapálená. "To ale dokazuje, že…" "…že Země je vlastně kulatá," dodal Krémistratós. Tohle už nebylo pouze mluvené slovo, tohle už bylo slovo podložené důkazem. "Jaká maličkost, a každý byl na to slepý," zamumlal Médias. "Ano, ale lidé dělají chyby a…," nedořekl. Nějaký perský pěšák mu usekl hlavu. Jeho bezvládné tělo padlo k zemi zároveň s hlavou a zakrvácená hlava obarvila trávu na sytě rudou. Médias si přiklekl a řekl si: "Taková škoda" a byl následně zbaven tíže své hlavy. Barva trávy začala být ještě sytě červenější. Akropolis byl znesvěcen a vyloupen. Tak skončili první průkopníci názoru o kulatosti Země.

West

Zdravím všechny co chodí do kina a nečekají až nějaký film vyjde na kazetách.

Bude to asi týden co jsem ze sedadla kina v Olympii sledoval nový film od Toma Hankse s názvem Trosečník, naši překladatelé asi špatně přeložily originální název "Cast away", ale mě se taky nechce překládat a tak si (pokud máte zájem) anglický název přeložte.

Stručně vám popíšu příběh, Tom Hanks se jako jediný zachrání z potápějících trosek letadla v záchranném člunu. Po bouřlivé noci ho příliv vyplaví na malý ostrov, který je neobydlený. Přežívá zde čtyři roky a jelikož mu trochu s té samoty hrabe, udělal si z volejbalového míče kamaráda s kterým si povídá. A tak jako každý trosečník si udělá vor a překoná přílivové vlny a pluje napříč oceánem za svou ženou, protože myšlenka na ni ho držela při životě. Jakási obrovská loď ho vyzvedne a on se vrací do normálního života, kde je oheň a led na každém rohu. Ovšem jeho manželka ho považovala za mrtvého a tak se znovu oženila a on sklopí uši a odejde si po svých.

Musím uznat že to byl film na který se dá dívat aniž by člověk litoval utracených peněz nebo času.

Otakar Líbal

Jestli si pamatujete loňské návaly do Globu ještě za p. p. Vaisharové, tak kdyby jste se letos šli podívat na sraz (mimochodem je většinou v tercii, každé druhé úterý, zrovna když nemají primáni a sekundáni HV) asi byste si mysleli, že jste si spletli dveře.

První, co by vás překvapilo při vstupu by byl hippiesácky vzhlížející muž, náš šéf P. Cenek. Při pohledu kousek vedle by mnozí, co nemají tohoto profesora zrovna v lásce asi zabouchli dveře. Shlédli by totiž p. p. Sedláka, který se na tomto projektu kupodivu také podílí.

U nich vedle přísedících 3-5 členů (dnes už spíš 3, protože kdysi nadšení primáni - možná to bylo i díky jejich občasnému globem vynucenému vynechávání HV - teď se to upravilo, takže asi utekli…)

Tak vidíte poslední 3 ztroskotance, 2 šéfíky a jinak prázdnou třídu. Jsem celkem zvědavý, jak to bude vypadat s Globe Games, na které je potřeba přihlásit 10 lidí. Uvidíme, letos v květnu se má jet do Kadaně (pro neznalce - hodně západní Čechy) a řekl bych, že zájemců přibude. Globe Games, to je přece něco jiného jak úterní srazy…

A jak to letos vypadá s činností? Jako vždy. Měření u budky se momentálně celkem dost fláká, stejně jako vody - potok Říčka, dokonce se uvažuje o přesunutí tohoto místa na měření. Zato byl vzat důraz na pixel (pro neznalé - nachází se nahoře v Líšni - lesy nad Velkou Klajdovkou), kde se měří vše, co se týká stromů. Pokud by měl ještě někdo letos o Globe zájem, není problém se v úterý za námi přijít podívat. Všichni zájemci jsou vítáni.

Robert Hos

Paths are to be chosen wisely, for one wrong step can't always be taken back.

"Power", is defined in many ways by many people. For some, it's the power of drugs that they fear. They fear, but the power of need is so much greater that fear is left to the shadows. The journey of two young men makes power take two sides.

They were the average teenagers in a every day routine of school and baseball. Their lives ran by them like water. And the water was running by faster and faster. They wanted a change, a chance to break free. A chance to finely unleash the rage and excitement that flowed through them. So when the day came and the question of heroin was brought upon them, they could do nothing but agree. And from that moment the water turned to blood and their lives turned into a black cage. The power of need kept them behind the sun, kept them a world away from all that they wanted. It was time to STOP! Time to slow down, make the wound that spilt the blood heal. But they had gone down the road too far.

And strength had left them behind.

Špatná cesta

Cesta by se měla volit moudře, chybný krok se nedá vždy vrátit zpět.

Moc je definována mnoha lidmi, mnoha způsoby. Pro některé je to moc drog, které se obávají. Bojí se, ale jejich touha je mnohem větší než strach zanechaný ve stínu. Cesta dvou mladých mužů za mocí a touhou může mít dvě strany.

Byli průměrná mládež, v denním koloběhu školy a basketbalu. Život utíkal jako voda. Voda utíkala rychleji a rychleji. Chtěli změnu, šanci být volní. Šanci, konečně se nechat unášet poznáním i vzrušením, které bylo ukryto uvnitř. Když přišel ten den a otázka heroinu byla vyslovena, nemohli udělat nic, jen souhlasit. Od toho okamžiku se voda změnila v krev a život v černou klec. Touha a potřeba je zanechala za sluncem, za vším co chtěli. Nadešel čas! Čas zpomalit, vyléčit krvavé rány. Ale došli příliš daleko.

Jejich vůle je opustila!

Simona

Spáchám zločin na nůž,
potřísním ho krví.

Spáchám zločin na květinu,
vyrvu ji z rukou matky.

Za mlhou tmy jsou mé zločiny.
V tlamě zrůdy se schovám.

Spáchám zločin na tebe a ostříhám ti vlasy.
Mlčky budu u tebe stát a oči jen tak dokořán.

Ty prosté oči probodnou tě,
v jazyce mém jsi otrok,
jenže otrok smrti.

A v rukou mých už nejsi nic,
ten popel u nás zůstal.

Rozpraskané nožičky,
na nich žádné botičky.
V ruce má tam berušku
v očkách naděj, Lidušku.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Po ulicích v starém Římě,
vláčí se tam lidé střídmě.
V jedné malé uličce
žebrák sahá po hruštičce.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Vědět jenom co se chystá,
stará babka je tak bystrá.
Ty žebráčku nevinný,
tento den je ti osudný.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Za branami toho Říma,
vojsko si tam tiše dřímá.
Liduška tu bloudí sama.
Mužským dává,
sama strádá.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Najednou to pozdvižení.
Lidé města jsou tak postrašení.
Vichřice se prohnala,
oheň prach a bída tu zůstala.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Já slíbil jsem ti ochranu
a přinesl skromnou potravu.
Na, jez,
je zde jen malá hruštička.
V tom přiběhla sem služtička.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Pročpak klečíš nad tím tělem,
jsi jak pomaten a střelen,
pojď ty chudé robě.
Tahle bude hnít za chvíli v hrobě.

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

To má sestra Lidušenka,
zrádně to koukají její očenka.
Jako každý den se smály smutně,
i teď hledí a říkají smutně:

Och ty malý žebráčku,
ó ty můj panáčku.

Ti což neměli nic před bouří,
logicky nemohou mít méně po bouři.
Tak proč mají?

Ven

Legendární anglický zbojník, jehož působištěm byl Sherwood, se jmenoval:
a) Peter Pan
b) Robin Hood
c) Juro Jánošík

Vůdcem Husitů byl:
a) Jan Žižka
b) Zikmund
c) Jan Husitský

Která řeka Evropy protéká nejvíce státy:
a) Dunaj
b) Rýn
c) Nil

Které z těchto zvířat není savec:
a) delfín
b) kosatka
c) žralok

Který z hudebních nástrojů není dechový:
a) klarinet
b) hoboj
c) ukulele

Kolik dnů má přestupný rok:
a) 420
b) 365
c) 366
Jak se jmenovala dnešní ČR, když ji obývali Keltové:
a) Bohemia
b) Rakousko-Uhersko
c) Moravia

Které z těchto těles je hvězda:
a) Mars
b) Měsíc
c) Slunce

Klíště přenáší:
a) žloutenku
b) encefalitidu
c) angínu

Kdo vynalezl telefon:
a) Thomas Alva Edison
b) Alexander Araham Bell
c) Isaac Newton

Pomocí jakého vzorce vypočítáš rychlost:
a) v = s : t
b) s = v . t
c) t = s : t

Kde se narodil hudební skladatel Antonín Dvořák:
a) Hrušice
b) Litomyšl
c) Nelahozeves

Ven

Kdo by si jednou za čas rád neposlechl dechovku ? No kdo ? Schválně, jenom se přiznejte. Já vím, pravda je někdy opravdu krutá. Proto je lepší lhát. Lhát pořád do kola, opakovat lež tak dlouho, dokud se z ní nestane taková jedna velká Lež, před kterou se ta malá uplakaná pravda se soplem u nosu a červenýma ušima neschová do kouta a hodí si deku přes hlavu. Tak co, kdo teda poslouchá tu dechovku ? V téměř nekonečném davu lidí se nejistě zvedá jedna ruka, jejíž majitel si asi teprve teď uvědomil možné následky svého ukvapeného počínání. "Já mám rád dechovku", říká polohlasem obtloustlý pán s červeným nosem a brýlemi. Hlavu mu zdobí zelený klobouček s kamzičí štětkou, z pod této ozdoby mu vytékají pramínky potu. Celá ta masa lidí se na obtloustlého pána otočí jako jeden muž, všichni mají otevřená ústa a udivené výrazy v obličejích. "On má rád dechovku !", šušká si dav mezi sebou ukazuje při tom na chudáka v kloboučku se štětkou. Pohled na všechny ty lidi s ústy dokořán trochu připomíná výlov rybníka, mám na mysli tu část když se kapři plácají na suchu a marně polykají vzduch. Milovník dechovky se potí ještě o něco více než před chvílí a jeho nervozita je také mnohem patrnější. Jeho známí a kamarádi dělají, že ho v životě neviděli. K pánovi s brýlemi se pomalu protlačují dvě gorily a vyvádějí ho ven. Tam dostává lekci a mžikem je z něj zapřísáhlý odpůrce výše zmíněného hudebního stylu.

Říkat si takhle pro nic za nic pravdu může být velmi nebezpečné, kromě toho, že se na vás všichni budou dívat jako na blázna, můžete i utržit nějaké vážnější zranění. A proto vám říkám: "Lžete doma, ve škole, kamarádům, rodičům, lidem, co neznáte i těm co milujete." Nikoho nepotěšíte ničím víc než včas vyřčenou lží. Přece nechcete dopadnout jako pán s brýlemi, no nemám pravdu ? (Mám.)

Říkat pravdu není "in", to už se dávno nedělá. Však se podívejte kolem sebe, všichni lžou a je to v pořádku. Všem to prochází, ať už to jsou vysocí vládní činitelé nebo uválení boveráci. Nebojte se toho, poprvé se možná trochu začervenáte, ale později se z vás budou sypat lži jedna za druhou ani nemrknete. Nakonec ani vy nebudete vědět co z toho, co říkáte, je pravda a co není.

A to je právě v pořádku, alespoň nemusíte mít výčitky, že říkáte stoprocentní lež.

Lukáš Březina

Znovu se mi zdál ten zvláštní sen, cosi mne na něm znepokojuje. Ale zpátky k realitě, včera mě lodní počítač nahlásil zvláštní planetu, tehdejší kolonizátoři se jí nevěnovaly, jelikož byla nehostinná a tak jí pouze nazvaly a odpluly dál. Planeta se jmenovala NSZ543P, typické označení nekolonizovaných planet, každý kdo ve vesmíru tráví nějakých pár let ví co tyto zkratky znamenají. Je nehostinná, bez potřebných surovin, nejevící jakékoliv formy života, pak následuje pořadové číslo a nakonec typ lodi, která planetu objevila, což byl určitě průzkumník.

Počítač mě ohlásil, že je na ní biologická anomálie, cosi co nedokáže vysvětlit. Na planetě se nenachází jakákoliv základna a podmínky pro vyvinutí dosud známého života jsou nepravděpodobné a přesto se na ní nachází organismus, který se sice nehýbe, ale žije. Tvarem se podobá člověku, ale jeho vnitřní stavba tomu nenasvědčuje. Nemá na sobě jediný dýchací přístroj a počítač hlásí, že musí dýchat vzduch. Moje loď je plně automatizovaná a tak jí nechávám na orbitu planety a s malým modulem přistávám na planetě.

Svit červeného slunce planetě dává jistou ďábelskou podobu, vystupuji a do úložného prostoru na skafandru ukládám malou, ale účinnou pistoli. Vítr rozvířil prach a tím snížil potřebnou viditelnost. Asi začala větrná bouře. Jsem tři sta metrů od toho tvora, bohužel ho přes vyčnívající skály a prachové přeháňky nevidím. Pro jistotu jsem vytáhl pistoli a odjistil pojistku, náhoda je blbec a já nehodlám umřít na takové pusté planetě. Je to člověku podobné a tak doufám, že se neleknu, ale kdo ví. Pomalu se přibližuji, poryvy větru se mnou trochu cloumají, pokud budu potřebovat střílet, tak nebudu tak přesný jako obvykle. Vidím to, má dva a půl metru, šedé vlasy, které mu podivem v tomto prudkém větru nevlají. Má na sobě otrhané zvláštní šaty. "Héééééééééj týýýý, není ti něco kámo?" hloupější otázka mě nemohla napadnout. Člověk bez jakéhokoliv dýchacího přístroje na planetě, která nemá v atmosféře kyslík nemůže být v pořádku, ale tohle není člověk, pouze se mu podobá, ale vzduch potřebuje tak jako já. "Áááách, kdo jsi cizinče?" Promluvil ten přede mnou, jeho hlas zněj jaksi divně, tak jako bych ho neslyšel ze sluchátek (jsem přece uvnitř skafandru), ale jako by se mi ozval uvnitř hlavy. Zamrazilo mě. "Nepotřebuješ pomoc? Nemusíš se bát, já jsem tě přišel zachránit." držel jsem si od něj odstup a prst na spoušti mě jaksi svrběl, protože něco tak divného jsem doposud nezažil. Asi proto to počítač nazval anomálií. Jóóó, tvoje pomoc by se celkem hodila, ale myslím si, že nepřekonáš tu zeď. Ukázal bradou asi metr před něj, všiml jsem si toho až teď, byl přikovaný ke skále o kterou se opíral.Byl celkem statné postavy, ale jeho obličej mu zakrývaly vlasy. Nemám rád, když se někomu nemůžu dívat přímo do očí.

Pokusil jsem se udělat k němu pár kroků, došel jsem před místo, které mi jaksi naznačil bradou a zastavil se. "Bojíš se mně? Nemusíš, přes tu zeď ti nemůžu ublížit a moje ruce na tebe stejně nedosáhnou." Na ta slova zachřestil řetězy. Musíš mu pomoct, říkalo mi svědomí.

Udělal jsem krok, takže jsem byl na délku paže od toho tvora se zvláštním hlasem. Ovšem na délku mé paže. Podíval se na mě, měl celkem krásné rysy, ale jeho oči…měly purpurové duhovky. Strnul jsem, nemohl jsem se pohnout, on mě hypnotizoval svým pohledem. Řetězy na jeho pažích zmizely.

Jak už jsem říkal, prostor mezi mnou a jím byl na délku mojí paže, ale jelikož byl o půl metru vyšší, měl i delší paže, na kterých se náhle objevili vražedně ostré čepele. Vymrštil své pazoury na mě, byly jenom kousek ode mě. Uskočil jsem, udělal kotoul vzad a dvakrát zmáčkl spoušť pistole a tím si i podrbal svrbící prst. Beru zpět, že mám rád když se můžu dívat někomu přímo do očí. Ty dvě střely byly přesně do čela, ale s ním to jaksi nic nedělalo. Vyskočil po mně, ale cosi mu v jeho skoku zabránilo, narazil do jakési neviditelné zdi. Asi o ní mluvil pravdu, ale jak to že jsem jí prošel já? Nebudu se tím zatěžovat a ani nebudu plýtvat náboji. "Kdo jsi?" zeptám se ho letmo mu pohlédnu do jeho očí, z kterých vyprchala naděje na kořist a zůstal jenom hněv z nezdaru, měl jsem co dělat abych neuhnul pohledem. "Já jsem, bůh. Můj lid však na mě zanevřel a já skončil zde, nesmrtelnost je prokletí. Upadl jsem v zapomnění. A Hlavní Podstata mě uvěznila tady, daleko od živých bytostí. Ty jsi byl nadějí, mojí první, s tvým tělem bych mohl konat zázraky."

Najednou vypadal o mnoho let starší než se mě zdál prvně. Měl smutný výraz v obličeji.

"To mě mrzí, ale moje tělo mě docela vyhovuje a rozhodně ho nechci dát nějakému uvězněnému bohovi, který zde tráví svou věčnost." Otočil jsem se k němu zády a cítil jak mě probodává pohledem "Neopouštěj mě, prosím, prosíííííím." Z jeho hlasu mě začínala bolet hlava a tak jsem přidal do kroku. Došel jsem do modulu a vysadil zde malou schránku. Takový malý dáreček pro nezbedníky. Nikdo nesmí objevit něco tak zákeřného, možná to byl bůh, ale já na ně nevěřím.

Na orbitu se v klidu vznášela moje loď. Rychle jsem jí obrátil směrem… no prostě pryč od téhle planety. Jakmile jsem byl dost daleko, odjistil jsem svůj malý dáreček. Říká se tomu Dezolátor a hádejte co to dělá. Planeta z biologickou anomálií se proměnila ve žhavou kouli a pak se doslova rozprskla na atomy. Cesta ubíhala pomalu a já se držel mimo obvyklých cest obchodních lodí. Narazil jsem na hejno asteroidů, které si líně prorážely cestu napříč vzduchoprázdnem. Počítač zde objevil vrak lodi a připomněl mi, že docházejí zásoby. Nezbývá nic jiného, než jít prozkoumat vrak, který uvízl na jednom z asteroidů. Poslední dodatek, na palubě se cosi pohybuje…

Ota

(úvaha k zamyšlení a řada otázek a odpovědí s kterými nemusíte souhlasit)

Ať už chceme, nebo nechceme, potkáváme se s nimi téměř každý den. O čem, že to mluvíme? O počítačích. Počítače se prostě stávají součástí našeho života a je jen na nás, jak jejich možností využijeme.

V moravských a českých (dá se říci že ještě více slovenských a také dále východoevropských) zemích se stalo zvykem koupit jakýkoliv počítač a čekat od něho zázraky. Programové vybavení už se nějak sežene (máme nějakého kamaráda od "fochu") a obsluha (uživatel) se sám naučí s nedokonale fungujícími programy zacházet.

Není to pravda!

Pokud nemá běžný uživatel něco, co lze ovládat intuitivně, co jednoduše a snadno řeší jeho potřeby, pak je celý počítač k ničemu, neboť nastává problém mezi klávesnicí a židlí. Není možné využít nabízených možností ihned na plných 100%. Navíc je tu léty získaná zkušenost - nebo snad nedůvěra v nové věci. A tak se dělá vše dvojmo - jednou na počítači a jednou na papíře nebo v sešitě, někde se ještě raději kalkulačkou kontrolují výpočty, protože počítač se může přece splést.

Ano, je to pravda. Splete se na základě našich údajů, na základě programu, který dostal. Jinak se totiž počítače nepletou. Důkazem může být třeba šachový zápas Kasparov - DeepBlue (počítač od IBM), který vyhrál počítač. Proč? Tak jako je rozdíl mezi způsobem myšlení jedné a druhé části populace, tak je rozdíl mezi myšlením lidí a počítačů. Počítače neznají emoce. Takže lze říci, že šachy sice hraje Kasparov jistě lépe než jakýkoliv (sebevíce propracovaný) počítačový program, ovšem pokud nezvládne své emoce, pak prohraje.

Kdy se počítač splete? Např. hrajete hru FIFA? Ve verzi roku 2000 je v programu chyba brankáře, který neumí vyběhnout a jít si pro míč, který je nahráván na hlavičku. Kdo nevěří, ať si pustí zpomalená záznam a uvidí, jak brankář přihlíží na brankové čáře a čeká, až mu to padne do sítě. Prostě takto tým programátorů neuvažoval a tak lze snadno porazit počítač - víte-li o této možnosti. Zní to logicky?

Svět a lidé ovšem nefungují logicky. Proč tedy dělají lidé počítače, které umí pracovat pouze logicky? Myslím, že si chtěli usnadnit práci, zbavit se třeba otrockého počítání. Vždyť být líný je tak sladké a, myslím, je to i přirozené. A vždyť lenost je jednou z hybných sil pokroku. Proč např. vzniklo kolo? Prostě už lidi nebavilo stále vláčet věci za sebou. Tak prostě vymysleli kolo a daly ho pod vlečený náklad - věřte, jde to snáz. A nebo: proč chodíme na gymnázium? No abychom nemuseli např. kopat chodníky, pokud někde praskne voda nebo se zavádí nový plyn či kabelová televize (a že je této "budovatelské" práce stále v Brně dost) - sedíme prostě místo toho v teple školy. Vyjít gymnázium ovšem znamená zapojit hlavu a myslet. Ona totiž škola a lidé v ní chtějí, aby vědomosti zde získané, bylo možné použít později. Dnes asi nikdo neví přesně, co bude za rok, dva či více přesně v životě potřebovat, ovšem řada věcí je obecných a dá se na ně v konkrétní situaci navázat. Jeden z předpokladů je, že se počítačů jen tak hned nezbavíme a tudíž bychom je měli umět použít tak, aby nám život usnadnily a zpříjemnily. Vždyť pro to jsou přece určené. Je jenom na nás, co si o nich budeme myslet. Já si například myslím, že to jsou rychlí blbci a tu inteligenci jim musíme dodat my - my mezi klávesnicí a židlí.

Miroslav Hos, učitel IVT

Z řad studentů

Chtěla bych zrušit informatiku. Myslím, že počítače jsou naprosto neforemné, neesteticky vypadající, odporné krabice!!!

Jsem zastáncem všeho co je živé i když hůř myslící.

Pochopila jsem že v některých obdobích života jsou docela užitečné, ale už tak půl roku si připadám jako naprostý idiot po každém dalším utrpení v hodinách informatiky.

Otázky:
1. Jak se připravuješ na maturitu?
2. Máš čas se věnovat i něčemu jinému, nebo se jen učíš?
3. Z čeho budeš maturovat?
4. Jaký máš názor na "malou maturitu"?
5. Co budeš dělat po maturitě?

Lukáš Drbal - septima E
1. Dokud je zima, matura je daleko.
2. (usmívá se) Pařím třikrát týdně, mám rád všechny mařky na celým světě a matura je až v červnu, do tý doby se ještě tolikrát skalým…
3. ČJ- možná, NJ-uvidíme, M-100% a ze ZSV.
4. (teď sem se fakt naštval) - upřímně si myslím, že to není nejvhodnější způsob, jak ukončit druhé pololetí posledního ročníku. Chce to anarchii - bouřit se je správné!
5. Prvně pořádně zapaříme, pak sežeru pár brufáčů a v září snad nastoupím na VOŠ sociální v Brně a budu pomáhat drogově závislým.

David Raus - septima E
1,2. Úplně se drtím každej den od rána do večera, neznám už ani kámoše, slovo hospoda - to už taky neznám.
3. Ekonomika, ZSV, ČJ, AJ.
4. Je to blbý, moc se mi to nelíbí. Nic mě teďka nenapadá, blbě sem se vyspal.
5. Po matuře si budu užívat pomaturanskýho života, snad se dostanu na vejšku a když se tam dostanu, tak to bude super.

Petra Lacková - septima E
1. Furt se učím a mám pocit, že to nezvládám.
2. Chodím do kina, někdy do města, častěji do knihovny zhánět materiály. Na flámy už čas není.
3. Bi, Che, ČJ, AJ.
4. Zatím nevím, co si o tom mám myslet, uvidíme potom, jak to bude probíhat.
5. Budu se hlásit na vejšku a potom si dám voddech, pojedu na dovolenou a nějaká ta brigáda.

Silva

Občas tvůrci her přijdou s nápadem vytvořit skutečně propracovanou hru (na svoji dobu). Avšak to také zahrnuje několikaletý vývoj, rozsáhlé testování, vymýšlení dobrého příběhu, konzistentního prostředí a také několikeré předělání celého systému a grafiky. A že se za tu dobu dost změní, to je nepochybné, především požadavky hráčů. Tohle je důvod proč většina vývojářů připravuje hlavně jednodušší projekty (přece jen nižší investice znamenají nižší případné ztráty) - a to je taky důvod proč se objevuje poslední dobou tak málo kvalitních CRPG (Computer Role Playing Game) her. Pokud jde vše hladce, může vzniknout velice dobrá hra (a to nemluvím o vysokém zisku tvůrců). V poslední době se to povedlo u několika her, a jednou z nich je i Baldur's Gate2 : Shadows of Amn od Black Isle Studios. Celý příběh začíná v Irenicových žalářích, což je jižně od Sword Coastu v provincii Amn. Snažíte se zjistit proč vás tady ten parchant drží a proč na vás dělá ty zatracené pokusy. Po krátkém rozhovoru, vás přeruší jeho strážní golem který cosi žvástá o napadení komplexu. Irenicus musí odejít a k vaší cele přijde stará známá Imoen z prvního dílu a osvobodí vás. Tak to je pro začátek stručně k příběhu. Dále se celý děj může rozvíjet podle úkolů které splníte a také podle různých rozhovorů. Příběh je navíc vkusně doplňován snovými scénami (které se odehrávají v ingame enginu při odpočinku) a přechodu mezi kapitolami (jež jsou vysvětlovány stručným popisem každé kapitoly).

Baldur's Gate II navíc obsahuje zatím nejkompletnější a nejlépe do hry převedená pravidla druhé edice AD&D. V první řadě, "experience cap", tedy omezení množství zkušeností, které můžete získat, je posunuto na 2,95 milionu, čímž můžete dosáhnout podle zvoleného povolání u single postaviček zhruba 14. až 23. level a efektivně se tak stanete chodícím bohem. Je to značný rozdíl oproti původnímu dílů a expansion packu, kde byla maxima na 89.000, respektive 161.000 zkušeností. Díky tomu máte přístup k mnohem více schopnostem, zlodějským skillům typu pokládání pastí, a kouzlům jako třeba Death spell nebo Time Stop, ačkoliv například mágova kouzla z deváté úrovně stále sešlete pouze ze svitku. K dispozici je také kouzlo Find Familiar, které sice smí seslat jenom hlavní protagonista (=vy), a přivolá malou inteligentní potvůrku dle vašeho přesvědčení, kterou můžete plně ovládat, povídat si s ní, posílat ji na průzkum, a zároveň vašemu mágovi přidá za určitých okolností permanentně 12 životů. V této hře se po setkáte s řadou různých charakterů které budete moci přibrat do party (max. počet lidí je 6 včetně vaší postavy), vyjmenuji vám alespoň ty základní (nejlepší) : Imoen - hned na samém začátku se k vám přidá, je to velice dobrá zlodějka a průměrný mág. Minsc - nejlepší bojovník v celé hře (s vyjímkou Korgana ten je zlého přesvědčení) má nejvyšší sílu a skvělé dialogy. Yoshimo - nejlepší zloděj s vysokou obratností, i když ve čtvrté kapitole o něj nenávratně přijdete přiberte si ho do party. Korgan - je lepší bojovník než Minsc avšak je zlého přesvědčení ale pokud budete rozhodnuti ho přijmout do party tak ho najdete vždy v Copper Coronetu (stojí to za to jelikož se může na rozdíl od Minsca specializovat až na Velmistra v boji se zbraněmi). Valigar - je to skutečný machr z luky (i když by mohl být elfí archer, ale to je jedno), na jeho rodině leží stín magie jelikož jeho otec Lavok se stal nekromantem, jeho matka z toho rázem zešílela, a on unikl jen tím že se stal rangerem, z toho důvodu nenávidí magii (pozor pokud budete hrát za mága bude se vás stále vyptávat). Jaheira - solidní průměr, není nejlepší druid ani bojovník ve hře ale i přesto bych ji nabral do party, protože po nějaké době se z ní stane velice dobrý druid. Ve hře samotné se setkáme s téměř všemi nestvůrami z předchozího dílu a mnoha novými ( drow, beholder, vampires…..) . Já osobně bych tuto skvělou a nádherně propracovanou hru hodnotil 99%.

Tomáš Pešek

Probírala jsem se starými čísly Sendvičů z minulého roku a narazila jsem na rubriku "Dotazy na paní ředitelku". Tak sem si řekla, že by nebylo od věci, tuto starou rubriku obnovit, protože dotazů na paní ředitelku bude vždy dost. Jestli bude mít kdokoliv z vás nějaký "normální" dotaz, tak ať za námi přijde a mi už zbytek obstaráme.

Žádost o zavedení zvonění

Učitelé mají právo nám dávat pozdní příchody, ale mi nemáme někdy ani možnost jít na záchod, protože někteří učitelé přetahují. Když je upozorníme, že je konec hodiny, tak nám odpoví, že hodinu končí učitel a tudíž jsme bez přestávky, která je i tak krátká.

Zvonění je koupené a instaluje se, a bude vám špatně, i učitelům. Dostali jste co jste chtěli.

Proč nás nepouštíte do školy?

Jako studenti soukromého gymnázia a tudíž i plátci školného, máme mít právo přístupu do výuky. Cítíme, že toto právo je nám upíráno kvůli uzavření školy v 8:15. Vzhledem k tomu, že není ustálená hodina začátku výuky (7:25, 8:20, 9:10), se tímto opatřením nezabrání pozdním příchodům. Ale naopak toto opatření nepřímo napomáhá tomu, že studenti mají zhoršené stupně z chování.

Přečtěte si školní řád. Vaši povinností je chodit včas. Budova se uzavírá 5 min. před začátkem v souladu se školním řádem a v souladu s výukou. Dřív se tu nedalo učit. Tohle opatření způsobilo, že se omezila absence. V tomhle nehodlám nic měnit, budete chodit včas, protože dříve školu nebylo možno provozovat. Škola se bude i nadále zamykat. Je to metoda, která vás nutí chodit včas. Až budete chodit do zaměstnání, je to důvod k výpovědi.

Vítejte v tomto šíleném světě. Já jsem osud a já vás tu budu provázet. Budete potkávat dobro i zlo. Lásky štěstí, úspěchy . Život bude jako hra na ruletě. Zvolíte červenou nebo černou? Je mi líto padla nula, bankéř bere vše. Myslíte si že vás životem nechám projít jen tak? Už při narození vás plácnou přes zadek , aby jste mohli začít dýchat, aby jste tušili o co tu vlastně půjde. A pak mládí! Ty chvíle kdy se budete muset prokousávat přes všechny ty trapasy, a zjišťovat co ještě neumíte. A když se z toho náhodou dostanete přijdou krámy a uhry. Jak dlouho vám bude trvat než najdete toho pravého s kým se vyspat? Nebo už to naopak máte za sebou s tou největší kurvou z okolí? Ale nebojte z těchhle primitivních starostí hodně rychle vyrostete. Zjistíte, že musíte vydělávat hodně velký prachy, aby jste si pořídili svůj byteček a budou to hodně dlouhé přesčasy, aby jste si mohli do něho narvat pár zbytečností. A na cestě jsou děti. Ženská vypadá jak opuchlej medvěd a chlap si nemá kde normálně zapíchat. Snad jen s nějakou jinou. A co z toho? Děcko začíná v patnácti kouřit a v šestnácti už má skoro rozpíchané žíly. Nikdy mu nebudete moct dopřát všechno to, co má ten rozmazlenej spratek od naproti, ale stejnak ten aby to neměl tak jednoduchý tak má alespoň za rodiče svině. Jak málo rozhoduje o tom, co se s člověkem stane. Je jedno jak jeho život dopadne, až vy nebudete moct, až vás život bude tlačit ke konci, tak pro vás mám připravené jedno místo kam vás odloží. Domov důchodců. Měsíce strávené koukáním do prázdna a žadoněním aby za vámi někdo přišel a svojí přítomností vysvobodil alespoň vaši mysl odtuď. Zbývá jen doufat v něco lepšího po životě, protože jedno máte všichni stejné - hrob. Tohle je moje hra a já ani život vám nic nedáme zadarmo. Já jsem Osud. Vše vás bude stát pot, krev a mnoho úsilí. Vy jste jen pěšáci. Tak co padne dnes, pana nebo orel?

Matěj

Život je doživotní trest smrti.

Chceš-li být šťasten, tak buď!

Každá cigareta je hřebík do naší rakve, proto hodně kuřme, abychom z ní nevypadli.

Marné hledat konec nekonečna.

Hloupost, kterou nehodláme opakovat podruhé, nazýváme zkušenost.

Moudrý člověk je nejméně sám, když je sám.

Schůze je vítězství zadků nad mozkem.

Co nám brání, abychom se setkali?

Láska může zemřít na pravdu, přátelství a na lež.

Štěstí dělá málo přátel.

Jen dvě věci lze nalézt všude na světě: vodík a lidskou blbost.

Člověk vlastně ví, jenom když ví málo.

Čím víc ví, tím větší jsou jeho pochybnosti.

Absolutní pravda neexistuje. Tento výrok má absolutní platnost.

Co je moc, to je příliš!

Sendvič-školní časopis Gymnázia Líšeň s.r.o., vychází jako "dvouměsíčník." Uzávěrka tohoto čísla byla 16. února 2001. Další uzávěrka je plánována na 16. dubna 2001. Na tomto čísle spolupracovali: Monika Hertlová, Petr Kolář, Otakar Líbal, Robert Hos, Simona Veselá, Matěj Bartko, Lukáš Březina, Miroslav Hos, Tomáš Pešek, Silva Roudenská, Ondřej

aktualizováno: prosinec 2001