Sport ve Vídni

 
Vše bylo "na levačku", ale stali jsme se vítězi!
 
1. místo v kategorii "Samurai" her TAKESHI
 

Zpravodajství z festivalu her v Schwechater Freibad
dne 25. 6. 2004

Nevím, kdo kdy koho nutil vstávat ve čtyři ráno kvůli výletu do Vídně, která je Brnu blíž než Praha, ale budiž. Sraz kdesi daleko ve Slatině kvůli spřátelenému gymnáziu ranní náladě také zrovna nepřidal, ale i to se ještě dalo přežít.

Dlouhý spánek v autobusu byl přece ještě před námi... No, abych to tak shrnul, nezadařilo se. Za všechno mohl pan řidič, který svými stopadesáti centimetry výšky a nepopsatelným řidičským uměním vyvolával záchvaty smíchu.

I počasí nám, jak už to na podobných akcích bývá, nečekaně přálo. Vlastně si nevzpomínám, kdy naposled tak dlouho a hustě pršelo. Ještěže bylo moudré a přešlo z deště během soutěžích v bazénu do nefalšované ruské zimy, která nás čekala na suchu. Na slavnostním vyhlášení už se ukázalo sluníčko, o tom ale až později.

Všechno začalo prohlídkou Vídně z autobusu. Pan řidič svými třistašedesát stupňovými manévry překvapil nejednu řidičku jedoucí v protisměru, ale my jsme mu věřili a také to nakonec bez nějakých větších nehod zvládl. Po dlouhých rozhovorech s vídeňskými civilisty jsme se "vybloudili" z Vídně a vzali to směrem Schwechat, kde nás čekal oběd skládající se z fazolového guláše a nevídaně bublinkaté Pepsi koly.

Dotaz, zda-li jsme ochotní podstoupit soutěž i za těchto extrémních podmínek, jsme samozřejmě přešli s úsměvem na tváři. Pár kapek nás přece nezabije, co to tady ti Rakušáci proboha vymýšlí...

V první disciplíně spočívající v napodobování Tarzana se i nám deseti, na první pohled tvrdým hochům, rozklepala kolena z odpovědnosti vůči naší škole, a tak jsme hned pro jistotu ztratili nějaké body. Vhod nám přišli hned další stanoviště, které byly ve vodě. Samozřejmě tam bylo totiž daleko tepleji než na suchu, tak jsme si sjeli tobogán, zaskákali z prkna, s pár drobnými tržnými ranami dokonce i přelezli přichystané čluny a vše završili nošením kbelíků s ledovou vodou na hlavě. S maximem bodů prakticky ve všech disciplínách jsme samozřejmě nabrali potřebnou sebedůvěru a vydali se převléct vzhledem k pokračování na suchu. No co bych povídal, zvládli jsme to relativně bez problémů, nechali se unést gumovou hračkou zvanou Vortex a celkově jsme zanechali dobrý dojem. Někteří odolnější jedinci (nevím proč, ale ještě ve Vídni jsme je častovali tituly blázni, popřípadě magoři) si šli ještě dobrovolně zaskákat do bazénu, my už jsme ale byli napjatí a čekali na slavnostní vyhlášení vítězů. Ano, ne že bychom to nečekali, vyhráli jsme. S čistým svědomím jsme vyslali dva zástupce, aby převzali nějaké ty ceny a hlavně pohár. Vítězství bylo naše...

Ani jsme si příliš neuvědomili, kolik že už to je hodin, hlad se samozřejmě začal ozývat, a tak jsme se chystali rovnou do Prateru, kde na nás měl čekat pravý nefalšovaný vídeňský schnitzel. Fakt, že jsme na parkovišti zůstali poslední a účastníci ze Šlapanic, kteří jeli autobusem s námi, už byli dávno pryč, nás během prvních pěti minut vůbec neznervózňoval. To, že se jim, ani panu řidičovi nedá dovolat, už trochu více. Nicméně jsme si tedy sedli, pojídali ceny pro vítěze a čekali. Deset minut, dvacet minut, půl hodiny, třičtvrtě hodiny... a pořád nic. Během vybírání koho vyměníme za nový autobus se naštěstí vše vyjasnilo, kdo jiný to mohl mít celé na svědomí než náš veselý pan řidič. Ale co, vždyť my jsme mu toho šlofíka od srdce přáli, hlavně že už pojedeme na toho schnitzela.

Ano, už tam sice nikdo nebyl, ale řízky včetně příloh čekali na své pravoplatné majitele. Zhostili jsme se jich samozřejmě kvalitně, nic nezbylo. Nebyl to sice úplně nejlepší nápad vzhledem k následnému dokazování si, že na tuhle atrakci v Prateru se rozhodně jít nebojíme, ale co už, přežili jsme vše ve zdraví. To už bohužel tak úplně nezvládl, ano uhodli jste, náš pan řidič, který se jal bojovat se závorou od parkoviště, bohužel ne úplně úspěšně. Také si ho pak na chvíli odvedli pánové z rakouské policie, naštěstí jsme ale díky diplomatickým schopnostem našeho pedagogického doprovodu zvládli hodným pánům od policie vysvětlit, že takhle to nepůjde, že potřebujeme pana řidiče, aby nás odvezl zpátky do Brna. Pánům policistům pravděpodobně došlo, že zmizí z jejich republiky, což je nejspíš potěšilo natolik, že pana řidiče pustili. A jelo se zpátky do Brna, kde jsme celou akci zdárně zakončili a vydali se zpátky do svých domovů - spát.

Robert Hos, Sexta A